Když začnou zimní olympijské hry, sportovní svět se na chvíli zastaví.
Čtrnáct dní, v průběhu kterých se svět dívá na technickou dokonalost na hraně rizika: rychlost na ledu, ticho před výstřelem v biatlonu, jedinou chybu, která ukončí závod ve sjezdu. Nedílnou součástí zimního sportu je jeho prostředí – hory, sníh a led. Bez nich ztrácí svůj charakter.
Právě proto je otázka budoucnosti zimních olympijských her citlivá. Protože prostředí, na kterém stojí, se mění.
Klimatickou stabilitu zimních olympijských her analyzoval tým Daniela Scotta a Roberta Steigera (Scott et al., 2022, Current Issues in Tourism) a hodnotil klimatickou spolehlivost historických hostitelských měst zimních her.
Studie byla založená na dotazníku mezi 339 elitními sportovci a trenéry z 20 zemí a vydefinování, co jsou férové a bezpečné podmínky pro soutěže na sněhu. Výsledky ukazují, že výskyt neférových či nebezpečných podmínek se za posledních 50 let ve 21 hostitelských lokalitách zvýšil a podle všech budoucích scénářů dále poroste. V emisním scénáři odpovídajícím Pařížské dohodě zůstává počet klimaticky spolehlivých lokalit relativně stabilní (devět v polovině století, osm na jeho konci). Při pokračování současné emisní trajektorie by do konce století zůstalo klimaticky spolehlivé pouze jedno město – Sapporo.
1) Mapa rizik: technický sníh je jen začátek
Zasněžování se v posledních dekádách posunulo z doplňku na systémovou pojistku. U některých lokalit už nejde o to „vylepšit podmínky“, ale podmínky vůbec vytvořit. Na letošních hrách je až 100% sněhu vyrobeno uměle. Když denní teploty neumožňují efektivní zasněžování, výroba se přesouvá do nočních hodin; pokud nepřicházejí přirozené srážky, řeší se dostupnost vody, zásoby a logistika distribuce sněhu. Ani Milano-Cortina není vyjímkou. Mediální reportáže z příprav poukazují na případy, kdy je třeba zasahovat kvůli holým místům a vyrábět sníh v hodinách, kdy to počasí dovolí.
Sport se stává více „infrastrukturní“ disciplínou — roste význam vody, energie, skladování, trasování převozu sněhu, režimů údržby a krizových plánů.
Technický sníh je vždy také vodní otázka. Voda se čerpá z lokálních zdrojů či nádrží a při delších obdobích sucha (nebo při tlaku na potřebu vody ze strany obcí, zemědělství a průmyslu) se může stát limitujícím faktorem.
Podle analýzy Washington Post se v případě jednoho z dějišť (Bormio) diskutují objemy vody pro zasněžování v řádu desítek milionů galonů, tedy přibližně stovek milionů litrů.
Zasněžování a udržení ledových ploch znamená vyšší spotřebu el. energie. A ta je dnes nejen náklad, ale i emisní položka. V praxi se proto posouvá pozornost od „kolik sněhu vyrobíme“ k „jakou energii k tomu používáme“ a „jak měříme emise v celém řetězci“.
Milano-Cortina na to reaguje už v samotném rámci řízení skleníkových plynů: organizační výbor publikoval GHG (greenhouse gases) management strategii, která popisuje logiku a strukturu řízení emisí a vazbu na strategická témata (mezi která patří mimo jiné klima a přírodní ekosystémy, či cirkularita).
Pro zimní sport jsou často horší výkyvy, které jsou spojeny se změnou klimatu, než trend:
- cykly mráz – tání (ovlivňuje kvalitu a bezpečnost povrchů pro sportovce),
- silný vítr (přerušení skoků, lanovek, dopravy),
- extrémní srážky (viditelnost, bezpečnost, logistika),
- teplé epizody v nejcitlivějších dnech (produkční režimy tvorby sněhu, „noční okna“).
Klimatická nejistota se u velkých sportovních akcí promítá přímo do finančního řízení projektu. Nejde jen o počasí v den závodu, ale o riziko přerušení, přesunů či mimořádných nákladů.
To se odráží ve třech oblastech:
- pojištění přerušení nebo zrušení akce,
- smluvních klauzulích upravujících odpovědnost a flexibilitu,
- vyšších rozpočtových rezervách.
U zimních her se dlouhodobě kombinuje dobrá infrastruktura a citlivé horské prostředí. Jakmile se k tomu přidá klimatická nejistota, roste politická křehkost kandidatur. V posledních letech několik evropských kandidatur neuspělo v referendech nebo bylo staženo, a IOC na to odpovídá změnou modelu přidělování her směrem k větší flexibilitě a důrazu na existující infrastrukturu (viz níže).
2) Milníky environmentální udržitelnosti u zimních her:
od „zelené“ epizody k řízení podle dat
3) IOC: kdy se udržitelnost stala „pravidlem hry“, ne jen tématem
Environmentální rozměr olympijských her nevznikl v posledních letech. Vyvíjel se postupně a institucionálně.
Stručná časová osa ukazuje, jak se z hodnotového tématu stala manažerská disciplína:
- 1994 – Lillehammer: environment je poprvé výrazně integrován do organizace her; ochrana životního prostředí je následně doplněna do Olympijské charty jako třetí pilíř olympismu vedle sportu a kultury.
- 1999 – IOC přijímá vlastní Environmentální politiku.
- 2003 – vzniká první IOC Sustainability Strategy.
- 2014 – Olympic Agenda 2020: zásadní reforma přináší doporučení začlenit udržitelnost do všech aspektů olympijských her, omezit novou výstavbu a zvýšit flexibilitu kandidatur.
- 2017 – aktualizovaná IOC Sustainability Strategy s konkrétními cíli do roku 2030 (klima, zdroje, mobilita, dodavatelské řetězce).
- 2021 – Olympic Agenda 2020+5: důraz na klimatickou odpovědnost a závazek směřovat ke klimatické neutralitě do roku 2030 v rámci olympijského hnutí.
→ Tento vývoj ukazuje, že udržitelnost se přesunula z oblasti reputace do oblasti governance, řízení rizik a měřitelných závazků.
Na úrovni kandidatury Milano-Cortina je tento posun patrný už v původním kandidátském dokumentu (tzv. dossier), tedy oficiálním podkladu předloženém Mezinárodnímu olympijskému výboru při ucházení se o pořadatelství. Koncept „New Norm“ a Agenda 2020 jsou zde přímo uváděny jako rámec pro snížení nákladů, zvýšení organizační flexibility a důraz na udržitelnost. Dokument zároveň akcentuje vysoký podíl existujících či dočasných sportovišť a snahu minimalizovat dopady na chráněná území.
4) Milano-Cortina 2026:
co přesně obsahuje plán udržitelnosti a kde jsou citlivá místa
V oficiálních materiálech se opakuje klíčová ambice: vysoký podíl existujících a dočasných sportovišť a minimalizace trvalé nové výstavby. Jak už bylo zmíněno výše, kandidátské „dossier“ uvádí důraz na existující/dočasná sportoviště a deklaraci „no impact on natural parks or any other protected area“ v konceptu legacy.
Z hlediska udržitelnosti je to zásadní, protože největší „zabetonované“ dopady zimních her historicky vznikaly právě v infrastruktuře, která po hrách nenašla ekonomické využití.
U každé olympiády se nakonec rozhoduje na konkrétních stavbách. U Milano-Cortina je největší reputační a investiční citlivost tradičně spojena s projekty v horských lokalitách (kde je dopad do krajiny nejviditelnější).
Milano-Cortina publikuje vlastní Sustainability, Impact & Legacy Strategy (dokument na olympics.com), která rozděluje témata do strukturovaných oblastí a pracuje s cíli a metrikami. V části cirkulární ekonomiky jsou explicitní cíle typu:
- 70 % komunálních odpadů na recyklaci,
- 80 % recyklace obalového odpadu,
- 100 % využití nevyužitého jídla (pro lidské nebo zvířecí účely),
- „zero waste to landfill“ přístup,
- snižování spotřeby vody (monitoring a využití technologií).
Co se týká emisí, byl vytvořen samostatný komunikační dokument k GHG management strategii, který vysvětluje strukturu řízení emisí a propojení s klíčovými tématy strategie.
Kvalita takového plánu se ukáže v reportingu (výchozí stav, rozsah započítaných emisí, použitá metodika, nezávislé ověření). U větších sportovních akcí – a zimní hry nejsou výjimkou – bývá největší emisní položkou doprava, kterou je pořadatel schopen ovlivnit jen částečně.
Strategie Milano-Cortina neřeší cirkularitu pouze u odpadů, ale i u dočasné infrastruktury a vybavení pořizovaného pro hry. Organizační výbor deklaruje ambici zajistit, aby dočasné prvky, které jsou přímo v jeho režii (např. tribuny, technické konstrukce či mobiliář), byly pronajaty, nebo navrženy pro opětovné využití, a aby veškeré vybavení v dobrém stavu po skončení her našlo další uplatnění místo likvidace.
Milano-Cortina je geograficky rozprostřená olympiáda (město + horské lokality). To má dvě strany:
- pozitivum: využití existujících areálů a městských kapacit,
- riziko: logistická komplexita, vyšší nároky na dopravu.
Oficiální koncept kandidatury staví na optimalizaci existující veřejné dopravy a kombinaci různých dopravních opatření, včetně železnice, kyvadlových spojů a řízení individuální dopravy.
V praxi bude klíčové, jaký podíl přesunů se podaří udržet na železnici a v hromadné dopravě, a jak se budou organizátoři snažit ovlivnit cestovní plány a možnosti diváků, což bývá často složité.
Vedle elektrifikace a nákupu energie z obnovitelných zdrojů se u velkých akcí řeší i provoz, který nelze jednoduše napojit na síť – například dočasné generátory, logistika nebo mobilní technické zázemí. V těchto oblastech se objevují partnerství zaměřená na využití nízkoemisních paliv, jako je HVO pro generátory či bio-LPG pro olympijskou pochodeň (deklarované například ze strany partnera Eni).
Zachovat obraz zimního sportu znamená zvládnout provozní realitu
Pokud člověk zimní sport miluje, nechce z něj dělat laboratorní experiment. Chce, aby byl férový, bezpečný a pořád stejně krásný. Jenže krása zimních her stojí na stabilitě prostředí — ta už není samozřejmá.
Milano-Cortina 2026 ukazuje jako první zimní olympiáda nový rámec v praxi: vysoký podíl existujících/dočasných sportovišť, strukturované řízení emisí, cirkulární cíle pro odpady a majetek, a velká snaha posunout mobilitu k veřejné dopravě.
Zimní olympiáda nebude nikdy „bezriziková“ z pohledu pořadatele. Může být ale lépe řízená — a právě řízení (data, infrastruktura, mobilita, zdroje) se stává klíčovou disciplínou v zákulisí.
Otázkou zůstává, zda i za třicet let budou zimní olympijské hry kromě mimořádných sportovních výkonů stále začínat obrazem sněhu, ledu a ticha před startem.
ZDROJE
- IOC: Olympic Agenda 2020 (Recommendation 4: sustainability ve všech aspektech her).
- Milano-Cortina 2026: Sustainability, Impact & Legacy Strategy (cíle pro cirkularitu, odpady, vodu).
- Milano-Cortina 2026: GHG management strategy (struktura řízení emisí).
- Kandidátské „Dossier“ Milano-Cortina: Agenda 2020 / New Norm, existující & dočasná sportoviště, deklarace k chráněným územím.
- Kontext příprav a klimatických limitů v dějištích: Washington Post (2026).
- Lillehammer 1994 jako „green Games“ v dobovém kontextu: Christian Science Monitor (1994) a Washington Post (1994).
