Zimní olympijské hry v éře klimatického omezení. Přehled environmentálních rizik, milníků a plánu Milano-Cortina 2026

Když začnou zimní olympijské hry, sportovní svět se na chvíli zastaví.

Čtrnáct dní, v průběhu kterých se svět dívá na technickou dokonalost na hraně rizika: rychlost na ledu, ticho před výstřelem v biatlonu, jedinou chybu, která ukončí závod ve sjezdu. Nedílnou součástí zimního sportu je jeho prostředí – hory, sníh a led. Bez nich ztrácí svůj charakter.

Právě proto je otázka budoucnosti zimních olympijských her citlivá. Protože prostředí, na kterém stojí, se mění.

Klimatickou stabilitu zimních olympijských her analyzoval tým Daniela Scotta a Roberta Steigera (Scott et al., 2022, Current Issues in Tourism) a hodnotil klimatickou spolehlivost historických hostitelských měst zimních her.

Studie byla založená na dotazníku mezi 339 elitními sportovci a trenéry z 20 zemí a vydefinování, co jsou férové a bezpečné podmínky pro soutěže na sněhu. Výsledky ukazují, že výskyt neférových či nebezpečných podmínek se za posledních 50 let ve 21 hostitelských lokalitách zvýšil a podle všech budoucích scénářů dále poroste. V emisním scénáři odpovídajícím Pařížské dohodě zůstává počet klimaticky spolehlivých lokalit relativně stabilní (devět v polovině století, osm na jeho konci). Při pokračování současné emisní trajektorie by do konce století zůstalo klimaticky spolehlivé pouze jedno město – Sapporo.

1) Mapa rizik: technický sníh je jen začátek

Zasněžování se v posledních dekádách posunulo z doplňku na systémovou pojistku. U některých lokalit už nejde o to „vylepšit podmínky“, ale podmínky vůbec vytvořit. Na letošních hrách je až 100% sněhu vyrobeno uměle. Když denní teploty neumožňují efektivní zasněžování, výroba se přesouvá do nočních hodin; pokud nepřicházejí přirozené srážky, řeší se dostupnost vody, zásoby a logistika distribuce sněhu. Ani Milano-Cortina není vyjímkou. Mediální reportáže z příprav poukazují na případy, kdy je třeba zasahovat kvůli holým místům a vyrábět sníh v hodinách, kdy to počasí dovolí.

Sport se stává více „infrastrukturní“ disciplínou — roste význam vody, energie, skladování, trasování převozu sněhu, režimů údržby a krizových plánů.

Technický sníh je vždy také vodní otázka. Voda se čerpá z lokálních zdrojů či nádrží a při delších obdobích sucha (nebo při tlaku na potřebu vody ze strany obcí, zemědělství a průmyslu) se může stát limitujícím faktorem.

Podle analýzy Washington Post se v případě jednoho z dějišť (Bormio) diskutují objemy vody pro zasněžování v řádu desítek milionů galonů, tedy přibližně stovek milionů litrů.

Zasněžování a udržení ledových ploch znamená vyšší spotřebu el. energie. A ta je dnes nejen náklad, ale i emisní položka. V praxi se proto posouvá pozornost od „kolik sněhu vyrobíme“ k „jakou energii k tomu používáme“ a „jak měříme emise v celém řetězci“.

Milano-Cortina na to reaguje už v samotném rámci řízení skleníkových plynů: organizační výbor publikoval GHG (greenhouse gases) management strategii, která popisuje logiku a strukturu řízení emisí a vazbu na strategická témata (mezi která patří mimo jiné klima a přírodní ekosystémy, či cirkularita).

Pro zimní sport jsou často horší výkyvy, které jsou spojeny se změnou klimatu, než trend:

  • cykly mráz – tání (ovlivňuje kvalitu a bezpečnost povrchů pro sportovce),
  • silný vítr (přerušení skoků, lanovek, dopravy),
  • extrémní srážky (viditelnost, bezpečnost, logistika),
  • teplé epizody v nejcitlivějších dnech (produkční režimy tvorby sněhu, „noční okna“).

Klimatická nejistota se u velkých sportovních akcí promítá přímo do finančního řízení projektu. Nejde jen o počasí v den závodu, ale o riziko přerušení, přesunů či mimořádných nákladů.

To se odráží ve třech oblastech:

  • pojištění přerušení nebo zrušení akce,
  • smluvních klauzulích upravujících odpovědnost a flexibilitu,
  • vyšších rozpočtových rezervách.

U zimních her se dlouhodobě kombinuje dobrá infrastruktura a citlivé horské prostředí. Jakmile se k tomu přidá klimatická nejistota, roste politická křehkost kandidatur. V posledních letech několik evropských kandidatur neuspělo v referendech nebo bylo staženo, a IOC na to odpovídá změnou modelu přidělování her směrem k větší flexibilitě a důrazu na existující infrastrukturu (viz níže).

2) Milníky environmentální udržitelnosti u zimních her:
od „zelené“ epizody k řízení podle dat

Lillehammer 1994:
první „green Games“ jako prototyp
Lillehammer 1994 bývá označován za první zimní hry, které environmentální témata uchopily viditelně a prakticky. Dobová reportáž Christian Science Monitor popisuje, že organizační výbor se snažil přidat „třetí dimenzi“ k tradičnímu spojení sportu a kultury — životní prostředí — a že opatření byla promítnuta do provozu (např. hotelové programy, organizace a komunikace). Washington Post v roce 1994 šel do detailu u konkrétních rozhodnutí (materiály, odpad, ochrana lokální přírody, provozní standardy) a zachytil, že „green“ se stává novým olympijským slovníkem. Pro dnešek je Lillehammer důležitý zejména jako **moment institucionalizace**: od té doby se udržitelnost přestává brát jako „doplněk navíc“ a začíná se vnímat jako součást legitimity her.
Vancouver 2010: měření jako základ řízení
Vancouver posunul olympijskou praxi směrem k tomu, co dnes považujeme za standard: uhlíkové inventury, reporting a řízení dopadů jako manažerská disciplína. Nešlo jen o jednotlivá opatření, ale o systém „měřím → řídím → vyhodnocuji“. Tento posun je klíčový i pro český sportovní management: jakmile se jednou začne měřit, debata se z hodnotové roviny přesouvá do roviny nákladů, rizik a výkonu.
Soči 2014:
reputace a environmentální stopa jako spojené nádoby
Soči 2014 bylo spojeno s mimořádně rozsáhlou infrastrukturální investicí v citlivém horském a přímořském prostředí, což vyvolalo mezinárodní debatu o dopadech na krajinu a dlouhodobém využití některých sportovišť. Zkušenost ze Soči posílila tlak na transparentnost, měřitelnost dopadů a důraz na tzv. „legacy“ — tedy prokazatelné dlouhodobé využití infrastruktury a přínos pro region i po skončení her. Udržitelnost se od té doby posuzuje nejen podle plánů, ale i podle toho, zda jsou dopady investic v území obhajitelné v dlouhodobém horizontu.
Pchjongčchang 2018:
udržitelnost jako „součást delivery“
Pchjongčchang přinesl další krok ve standardizaci: environmentální témata se více integrují do dodavatelských řetězců, dopravy a provozu. A současně se zřetelně projevuje trend, že zimní hry jsou stále více závislé na tvorbě umělého sněhu.
Peking 2022:
technologická adaptace v plném rozsahu
Peking 2022 se stal symbolem technologické adaptace — včetně skutečnosti, že podmínky pro některé lokality neumožňují spoléhat na přirozené sněžení. Veškerý sníh byl v Pekingu vyroben uměle. V debatě o budoucnosti zimních her jde o důležitý precedent: ukazuje, že „to lze“, ale otevírá otázku, zda je takový model dlouhodobě udržitelný nákladově, energeticky a reputačně.

3) IOC: kdy se udržitelnost stala „pravidlem hry“, ne jen tématem

Environmentální rozměr olympijských her nevznikl v posledních letech. Vyvíjel se postupně a institucionálně.

Stručná časová osa ukazuje, jak se z hodnotového tématu stala manažerská disciplína:

  • 1994 – Lillehammer: environment je poprvé výrazně integrován do organizace her; ochrana životního prostředí je následně doplněna do Olympijské charty jako třetí pilíř olympismu vedle sportu a kultury.
  • 1999 – IOC přijímá vlastní Environmentální politiku.
  • 2003 – vzniká první IOC Sustainability Strategy.
  • 2014 – Olympic Agenda 2020: zásadní reforma přináší doporučení začlenit udržitelnost do všech aspektů olympijských her, omezit novou výstavbu a zvýšit flexibilitu kandidatur.
  • 2017 – aktualizovaná IOC Sustainability Strategy s konkrétními cíli do roku 2030 (klima, zdroje, mobilita, dodavatelské řetězce).
  • 2021 – Olympic Agenda 2020+5: důraz na klimatickou odpovědnost a závazek směřovat ke klimatické neutralitě do roku 2030 v rámci olympijského hnutí.

→ Tento vývoj ukazuje, že udržitelnost se přesunula z oblasti reputace do oblasti governance, řízení rizik a měřitelných závazků.

Na úrovni kandidatury Milano-Cortina je tento posun patrný už v původním kandidátském dokumentu (tzv. dossier), tedy oficiálním podkladu předloženém Mezinárodnímu olympijskému výboru při ucházení se o pořadatelství. Koncept „New Norm“ a Agenda 2020 jsou zde přímo uváděny jako rámec pro snížení nákladů, zvýšení organizační flexibility a důraz na udržitelnost. Dokument zároveň akcentuje vysoký podíl existujících či dočasných sportovišť a snahu minimalizovat dopady na chráněná území.

4) Milano-Cortina 2026:
co přesně obsahuje plán udržitelnosti a kde jsou citlivá místa

V oficiálních materiálech se opakuje klíčová ambice: vysoký podíl existujících a dočasných sportovišť a minimalizace trvalé nové výstavby. Jak už bylo zmíněno výše, kandidátské „dossier“ uvádí důraz na existující/dočasná sportoviště a deklaraci „no impact on natural parks or any other protected area“ v konceptu legacy.

Z hlediska udržitelnosti je to zásadní, protože největší „zabetonované“ dopady zimních her historicky vznikaly právě v infrastruktuře, která po hrách nenašla ekonomické využití.

U každé olympiády se nakonec rozhoduje na konkrétních stavbách. U Milano-Cortina je největší reputační a investiční citlivost tradičně spojena s projekty v horských lokalitách (kde je dopad do krajiny nejviditelnější).

Milano-Cortina publikuje vlastní Sustainability, Impact & Legacy Strategy (dokument na olympics.com), která rozděluje témata do strukturovaných oblastí a pracuje s cíli a metrikami. V části cirkulární ekonomiky jsou explicitní cíle typu:

  • 70 % komunálních odpadů na recyklaci,
  • 80 % recyklace obalového odpadu,
  • 100 % využití nevyužitého jídla (pro lidské nebo zvířecí účely),
  • „zero waste to landfill“ přístup,
  • snižování spotřeby vody (monitoring a využití technologií).

 

Co se týká emisí, byl vytvořen samostatný komunikační dokument k GHG management strategii, který vysvětluje strukturu řízení emisí a propojení s klíčovými tématy strategie.

Kvalita takového plánu se ukáže v reportingu (výchozí stav, rozsah započítaných emisí, použitá metodika, nezávislé ověření). U větších sportovních akcí – a zimní hry nejsou výjimkou – bývá největší emisní položkou doprava, kterou je pořadatel schopen ovlivnit jen částečně.

Strategie Milano-Cortina neřeší cirkularitu pouze u odpadů, ale i u dočasné infrastruktury a vybavení pořizovaného pro hry. Organizační výbor deklaruje ambici zajistit, aby dočasné prvky, které jsou přímo v jeho režii (např. tribuny, technické konstrukce či mobiliář), byly pronajaty, nebo navrženy pro opětovné využití, a aby veškeré vybavení v dobrém stavu po skončení her našlo další uplatnění místo likvidace.

Milano-Cortina je geograficky rozprostřená olympiáda (město + horské lokality). To má dvě strany:

  • pozitivum: využití existujících areálů a městských kapacit,
  • riziko: logistická komplexita, vyšší nároky na dopravu.

Oficiální koncept kandidatury staví na optimalizaci existující veřejné dopravy a kombinaci různých dopravních opatření, včetně železnice, kyvadlových spojů a řízení individuální dopravy.

V praxi bude klíčové, jaký podíl přesunů se podaří udržet na železnici a v hromadné dopravě, a jak se budou organizátoři snažit ovlivnit cestovní plány a možnosti diváků, což bývá často složité.

Vedle elektrifikace a nákupu energie z obnovitelných zdrojů se u velkých akcí řeší i provoz, který nelze jednoduše napojit na síť – například dočasné generátory, logistika nebo mobilní technické zázemí. V těchto oblastech se objevují partnerství zaměřená na využití nízkoemisních paliv, jako je HVO pro generátory či bio-LPG pro olympijskou pochodeň (deklarované například ze strany partnera Eni).

Zachovat obraz zimního sportu znamená zvládnout provozní realitu

Pokud člověk zimní sport miluje, nechce z něj dělat laboratorní experiment. Chce, aby byl férový, bezpečný a pořád stejně krásný. Jenže krása zimních her stojí na stabilitě prostředí — ta už není samozřejmá.

Milano-Cortina 2026 ukazuje jako první zimní olympiáda nový rámec v praxi: vysoký podíl existujících/dočasných sportovišť, strukturované řízení emisí, cirkulární cíle pro odpady a majetek, a velká snaha posunout mobilitu k veřejné dopravě.

Zimní olympiáda nebude nikdy „bezriziková“ z pohledu pořadatele. Může být ale lépe řízená — a právě řízení (data, infrastruktura, mobilita, zdroje) se stává klíčovou disciplínou v zákulisí.

Otázkou zůstává, zda i za třicet let budou zimní olympijské hry kromě mimořádných sportovních výkonů stále začínat obrazem sněhu, ledu a ticha před startem.

ZDROJE

(vybrané)
- Scott et al. (2022), Climate change and the climate reliability of hosts in the second century of the Winter Olympic Games, Current Issues in Tourism.
- IOC: Olympic Agenda 2020 (Recommendation 4: sustainability ve všech aspektech her).
- Milano-Cortina 2026: Sustainability, Impact & Legacy Strategy (cíle pro cirkularitu, odpady, vodu).
- Milano-Cortina 2026: GHG management strategy (struktura řízení emisí).
- Kandidátské „Dossier“ Milano-Cortina: Agenda 2020 / New Norm, existující & dočasná sportoviště, deklarace k chráněným územím.
- Kontext příprav a klimatických limitů v dějištích: Washington Post (2026).
- Lillehammer 1994 jako „green Games“ v dobovém kontextu: Christian Science Monitor (1994) a Washington Post (1994).

Sdílejte článek

Podobné články

Jak dostat vodu na sportovišti pod kontrolu

Sucho a vysoké teploty mohou sportovištím komplikovat údržbu povrchů právě ve chvíli, kdy vodu potřebují nejvíce. Provozovatelé sportovišť tak stále častěji řeší dvě zdánlivě protichůdné otázky: kde vzít vodu v období nedostatku a jak lépe využít tu, která už areálem protéká. Odpovědí přitom nebývá jedno technické řešení.

Celý článek

Stáhněte si příručku Sport bez odpadu zdarma!

Odesláním kontaktního formuláře souhlasíte se zpracováním osobních údajů