Ve florbale vzniká každou sezónu velké množství vybavení, které končí mimo hru – často bez dalšího využití. Zkušenost z klubového prostředí ukazuje, že jde o materiál, který se hromadí spíše neviditelně: ve skladech, šatnách nebo domácnostech hráčů. Projekt Laury Voštiarové na tento „tichý tok“ odpadu reaguje praktickým způsobem – převádí vyřazené čepele a prasklé míčky zpět do tréninku, tentokrát jako pomůcky pro rozvoj dovedností.
1. Jak vznikl nápad upcyklovat prasklé florbalové míčky a čepele do tréninkových pomůcek?
Napadlo mě to už v roce 2024. Florbal hraji už od dětství, a tak i mně se doma hromadí čepele a míčky. Nápadem, jak zpracovat vyřazené florbalové míčky a čepele, jsem se intenzivně zabývala a poté jsem z něj udělala téma své diplomové práce.
2. Máš přehled, kolik takového materiálu ve florbale vzniká – a co se s ním dnes obvykle děje?
Pro svou diplomovou práci jsem vytvořila dotazník, který vyplnilo 164 současných i bývalých hráčů napříč ženskými a mužskými ligami. Z tohoto průzkumu mám tedy alespoň přibližná data, se kterými jsem dále pracovala. Po zprůměrování jednotlivých odpovědí mi vyšlo, že hráč za rok průměrně vymění 4–5 čepelí. Tyto vyřazené čepele mohou být prasklé, obroušené, ale také skoro nepoužité, pokud například hráč zjistí, že mu nesedí typ nebo tvrdost.
Míra poškození se tedy může lišit. Jedno je však u každé vyřazené čepele jisté, skončí v někde ve skříni nebo hůř v koši. V případě 78 000 registrovaných florbalistů to máme za rok přibližně 351 000 čepelí a takové množství odpadu už si zaslouží pozornost. Co se počtu vyřazených balónků týče, tam to určení není tak snadné jako u čepelí. Často hráč ani v daný moment neví, že míček praskl. Nějaký přesnější odhad by byl určitě do budoucna zajímavý z hlediska představy, kolik jich vlastně vyhodíme.
3. Jak vypadá proces proměny prasklého míčku nebo čepele v novou pomůcku?
Při navrhování produktu je důležité si udělat rešerši trhu. Díky té člověk získá představu o tom, co již na trhu existuje a co chybí. Pak přichází na řadu opětovné navrhování, modelování prototypů a testování, během kterého se vymyslí a odzkouší řada variant a způsobů, až se z toho vyberou ty finální, které nejvíce splňují představu autora a požadované parametry.
4. Jaké tréninkové pomůcky z těchto materiálů vznikají? Už se někde používají v praxi?
Vytvořila jsem sadu, která by měla v tréninku pokrýt základní technické dovednosti hráče. Součástí setu jsou dle náročnosti dvě varianty clony Skillskott, které se zacvaknou do rohu branky a vytvoří tak trojúhelník, do kterého se hráč strefuje a procvičit tak přesnost střely.
Dále existují dva typy překážek do slalomu. Překážka Lyft je ideální pro zpracování míčku ze vzduchu a otočky. Vedení míčku, dribbling, stahovačky a další dovednosti se dají trénovat na překážce Dribble.
Z prasklých balónků jsem vytvořila kužílky, které se dají využít jak v tréninku s florbalkou, tak při běžeckých a rozcvičovacích aktivitách. Pro menší děti je v setu i terč Mal, který se při trefení otáčí a počítadlo Räkna.
Z vyřazených dresů jsem vytvořila vak, ve kterém se sada dá skladovat a přemisťovat a z prasklých čepelí a balónků jsem navrhla ještě střeleckou desku, která pro svou výrobu ale vyžaduje nadrcení a slisování materiálu. Díky tomu se dá set využít i doma, kde střelecká deska simuluje tréninkový povrch. Překážky zatím stále testuji a teprve se se svým nápadem dostávám do povědomí klubů. Věřím, že časem je týmy začnou využívat a budou k dostání i pro domácí trénink.
5. Jak na tvůj nápad reagují kluby nebo trenéři, když se s projektem setkají?
Zatím mám velice pozitivní zpětnou vazbu, což mě ohromně těší. Je určitě super slyšet a vidět, že něco, co vytvořím a považuji za důležité, se pak dětem, ale i dospělým, líbí. Jsem ráda i za konstruktivní kritiku, díky které můžu svůj produkt posouvat dále. Je to určené lidem, takže zpětná vazba je pro mě hodně důležitá.
6. Je podle tebe možné podobný princip využít i u dalšího sportovního vybavení? Napadá tě jakého?
Ve zkratce určitě ano. Hodně záleží, v jakém stavu vyřazené vybavení je, zda cílíme navrhnout produkt zpět do daného sportu a nebo pro úplně jiné využití a zda se chceme vydat ekologičtější cestou upcyklace, která ale může o něco více svazovat designérovi ruce nebo energeticky náročnějším směrem recyklace, kde se ale dá vymyslet skoro cokoliv. Z mého pohledu by bylo zajímavé se podívat na sporty, které využívají chrániče jako je hokej nebo americký fotbal.
7. Co by podle tebe pomohlo, aby podobné projekty ve sportu vznikaly častěji?
Za mě určitě dostat více lidem do povědomí sportovní „odpad“, který nevyhnutelně vzniká. Ať už jsou to dresy, míče a míčky nejrůznějších velikostí, rakety, hokejky, chrániče, ale i atletické vybavení a spoustu dalšího. Dávají mi smysl i spolupráce se studenty na designérských školách a soutěže zabývající se zpracováním sportovního vybavení.
8. Kam bys chtěla projekt posunout? Máš už rozjednané nějaké spolupráce? Co tě letos čeká?
Ráda bych tréninkový set poskytla klubům pro jejich mládežnické kategorie a určitě bych i časem ráda rozšířila nabídku o další produkty. S pár trenéry jsem se již bavila o tom, že by o set měli zájem pro své svěřence, takže momentálně se soustředím právě na to.
Minulý rok v prosinci jsem svůj projekt prezentovala ve fanzóně na Mistrovství světa ve florbale žen v Brně a Ostravě, kam mě pozval Český florbal.
Letos můj produkt určitě uvidíte na Superfinále Českého florbalu v O2 Aréně, kde budu mít stánek na diváckém prstenci. V jednání je také European Floorball Tour, který se bude konat v září v Chomutově.
Příklad Laury Voštiarové ukazuje, že udržitelnost ve sportu nemusí začínat u velkých investic. Vychází z detailního porozumění prostředí a z práce s tím, co už v klubech existuje.
Praxe naznačuje, že právě podobné projekty – založené na kombinaci dat, designu a spolupráce s trenéry a dalšími aktéry v terénu – mohou postupně měnit způsob, jak sport nakládá se svým vybavením. Prvním krokem často bývá jednoduchá otázka: co z toho, co dnes považujeme za odpad, může ještě plnit funkci třeba v tréninku.
